INSCENACE

 
K DIVADELNÍMU JAZYKU DIVADLA KLAUNIKY

Divadlo Klauniky formálně vychází ve svém zpracování témat  z tradice malých scén. Základem všech „klaunických“ inscenací je bytostná potřeba navázání komunikace s publikem, jejímž prostředkem je svérázný humor. Podoby tohoto humoru se pohybují na škále od dětské hravosti (která do hry zve a vtahuje), přes mystifikaci a absurditu až k drzé provokaci (která útočí na diváka jazykem i způsoby odpozorovanými z běžného života). 

Autoři, kteří jsou obvykle i protagonisty inscenací, dokážou okamžitě reagovat na podněty publika a v návaznosti na ně měnit atmosféru jednotlivých představení. Často jsou tedy využívány prvky improvizace.

Každá z inscenací se tak proměňuje od představení k představení           v závislosti na konkrétním prostředí a konkrétním publiku. Klaunika nenabízí svým divákům úsměvné příběhy, které by jim dovolily zůstat pouhými pozorovateli. Publikum se tak stává součástí události, které režisér vždy vytyčuje nějaký rámec: např.v inscenaci Don Quijote de la mAncha, diváci chtě nechtě přijímají roli studentů bláznivého profesora španělštiny, při Voličské kampani se pochopitelně stávají potencionálními voliči Strany. Divák je tak nucen vyrovnat se se svojí novou rolí a zaujmout k ní postoj, stejně jako k tomu, co se odehrává na scéně.

Divadlo Klauniky navazuje na maloforemní divadelní tradici nejen ve svém přiblížení se k divákovi, ale také v autorském pojetí a uchopení námětů. Většina protagonistů „klaunických“ inscenací jsou sami autoři nebo jiní ne-herci, a proto jsou veškeré role vytvářeny na podkladě svého představitele, vycházejí z jeho potenciálu, osobnostních rysů       a temperamentu.

„Klaunická“ divadelní tvorba tendující k happeningu často uplatňuje       a priori jinou funkci, než právě tu estetickou, a proto nejsou přesahy      k jiným – nejen uměleckým – oborům žádnou výjimkou.   V repertoáru Klauniky se objevily inscenace uplatňující funkce didaktické, protidrogově-preventivní či teatroterapeutické.